Nacionalismus

24. srpna 2009 v 20:04 | Eliška |  IDEOLOGIE
Nacionalismus (národovectví) coby moderní kolektivní ideologie vznikl v 18. století a rozvinul se především v století následujícím. Částečně navazuje na patriotismus, čili vlastenectví vztažené spíše k územnímu či politickému celku nežli k národu. Je založen na pojmu národ a pracuje dál s pojmy jako například etnikum, etnická příslušnost či národní identita. Nacionalismus staví na vědomí příslušnosti k jednomu národu (často související s vymezením vůči národu jinému). Od samého počátku byl nedílnou součástí politického i společenského diskurzu, politických doktrín i argumentací, včetně doby předmoderní, připustíme-li, že nacionalismus svého druhu existoval i před 18. stoletím.


Definovat nacionalismus je velmi komplikovaný úkol, neboť v dějinách prošel řadou podob, a proto je vždy vhodné přesně označit v souvislosti s jakým regionem a jakým obdobím o nacionalismu hovoříme. Stejně tak na vědecké úrovni (zejména ve společenských vědách) byla a je vedena řada diskusí o podstatě a definici nacionalismu. Mnoho vědců zabývajících se sociologií, politologií či historií přišli se svými vlastními koncepty nacionalismu, které se často radikálně liší. Proto vždy vzájemné komunikaci na odborné úrovni prospěje, když jsou uváděny výchozí koncepce pro jednotlivá tvrzení.
//<![CDATA[ if (window.showTocToggle) { var tocShowText = "zobrazit"; var tocHideText = "skrýt"; showTocToggle(); } //]]>

Podrobnější charakteristika

Nacionalismus je kolektivní ideologie, týká se tedy v první řadě celých společenských skupin.
V nacionalismu jsou národy definovány na základě různých kritérií, podle nichž se rozlišují skupiny, které rysy národa vykazují a které ne, a jak se jednotlivé národy od sebe liší. Tato kritéria byla často značně oportunistická a mohla být zneužívaná pro politické účely, jež s kategorií národa neměly nic společného. Mezi nejčastější charakteristiky národa patří společný jazyk, kultura, dějiny a území, které jeho členové trvale obývají, a někdy také náboženství (Severní Irsko, bývalá Jugoslávie…). Tato charakteristika vznikla v Evropě v 19. století, a proto působí značné obtíže, pokud se ji snažíme aplikovat v jiných koutech světa.

Nacionalisté - jako všichni ostatní - pohlíží na vývoj a rozvoj svého státu, ale také na své životní hodnoty, úkoly a cíle prizmatem své ideologie. V krajních polohách upřednostňují zájmy svého národa před celkovým rozvojem širšího společenství států (typický byl tento stav 19. století v době kolonialismu, ačkoli tento přístup není ani zdaleka vázán jen na nacionalismus).
Nacionalismu se však obecně přiznávají i veskrze kladné působení, jako je soutěživost mezi národy, vedoucí zpravidla k rychlému zvýšení civilizační a kulturní úrovně, schopnost jedince nezištně napnout své síly na zušlechťování různých stránek svého společenství a činný vztah k širší komunitě vůbec. Nacionalismus je také úzce spjat se vznikem národních států, mimo něž by klasická občanská společnost evropského typu a s ní související starodemokracie v podstatě nebyly možny. V prostředí Evropy, například v rakouském mocnářství, proto národní hnutí zpravidla šla ruku v ruce s hnutími za politickou a sociální emancipaci a za demokratické uspořádání společnosti (revoluce 1848, ústava, parlamentarimus, reformy školství, spolkový život po r. 1860, dělnické hnutí ap.)

Nacionalismus měl výrazný vliv na evropské a světové dějiny od 19. století. Dříve je velmi obtížné o nacionalismu hovořit (řada odborníků dokonce odmítá použít tento termín pro období před francouzskou revolucí, neboť i slovo národ mohl mít často značné odlišný obsah od dnešního). Kritici tohoto názoru namítají, že nacionalismus je daleko staršího data, což například v českých podmínkách dokládá Dalimilova kronika nebo některé texty husitské epochy, nejhojnější jsou ovšem doklady českého jazykového nacionalismu z období baroka (obzvláště pozoruhodný je jazykový zákon z r. 1615 nebo Okřik Pavla Stránského ze Zap z r. 1618, dokonce i v "temném" 18. století např. anonymní Země dobrá, to jest země česká).

Moderní nacionalismus se šířil v souvislosti s formováním národního uvědomění a snahami o národní nezávislost u nesamostatných etnik (Češi, Poláci, Italové, Němci, Baskové a jiné evropské národy, mimo Evropu např. Indové a Brazilci). U již existujících národů, obývajících autonomní území (Francouzi, Britové, Japonci, Američané - USA) posiloval vnitřní politické a ekonomické úsilí uvnitř jednotlivých států v zájmu hospodářsky předstihnout ostatní soupeřící státy (koloniální expanze, rozvoj průmyslu, vědy a dopravy).

Specifický je židovský nacionalismus, jenž se ve své politické rovině projevuje tzv. sionismem. Jeho významná složka spočívá na židovském náboženství a představě "vyvoleného národa".
Později byly některé aspekty nacionalismu zneužity k formování a obhajobě řady totalitních či diktátorských ideologií a doktrín (nacismus, perónismus, frankismus).

Nacionalismus dal vzniknout řadě novodobých národních mýtů, které měly či mají podpořit národní soudržnost či národní uvědomění uvnitř skupiny. Mýty či výklad vlastních dějin ovšem hrály důležitou roli při formování vědomí pospolitosti u všech lidských společenství od nejstarších dob, tedy dávno před vznikem moderního nacionalismu, a svou dvojznačnou funkci plní i nadále.

Území
Podle nacionalistů má každý národ své tradiční území, na kterém žije "od nepaměti" a jehož geografické podmínky ho pomáhaly utvářet. Problém je v tom, že tomu tak podle historických pramenů zřejmě není. Hlavní problém spočívá v tom, že během středověku byly jednotlivé politické entity drženy pohromadě nikoli vědomím společné národnosti, ale slibem věrnosti panovníkovi země. V jedné zemi tak žili poddaní jednoho krále, kteří mohli mluvit různými jazyky a v některých dobách dokonce být (alespoň teoreticky) různého vyznání. Pokud si vezmeme na pomoc historickou mapu českého království, tak někdy byly tvořeny Čechy pouze českou kotlinou (jako dnes), jindy zasahovaly hluboko na území Rakouska a jindy zase hluboko do Polska. Nalezneme tedy nějaké přirozené a neměnné území českého státu? Ne. Najdeme průsečík v podobě geograficky vymezené české kotliny, která díky svým hraničním horám zůstává v zásadě neměnná. Jiné státy, které podobné hraniční pohoří nemají, jsou na tom podstatně "hůř" - příkladem může být Polsko, jehož hranice se v průběhu let až do novověku posouvaly neustále.

K čemu nacionalisty vede víra v přirozené území? Existuje-li přirozené území, které náleží nějakému národu, je přirozené, aby ho tento národ spravoval. Pokud tomu tak není, je legitimní, když tento národ své území vybojuje. Kam tato představa vede je jasné…

Kultura
Dalším definičním znakem národa je podle nacionalistů vlastní kultura, která je pro daný národ typická a která je ukotvena v historických tradicích. I zde narazíme na potíže při srovnání této představy s historickými fakty. Dnes se zdá, že struktura původních států vypadala tak, že na vrcholu společnosti ležela horizontální (procházející celou společností) úzká vrstva šlechty, pod ní obdobně úzká vrstva církve a pod nimi celá řada vertikálních, od sebe oddělených vesnických (a později městských), obcí. Tato struktura odráží situaci ve společnosti, která není homogenní, ale naopak výrazně rozrůzněná, a ve které existují různé kultury paralelně vedle sebe. Situaci navíc komplikuje fakt, že vrstva šlechty byla (i díky složité sňatkové politice) poměrně prostupná v měřítku celé Evropy. Dnes bychom asi řekli, že byla do jisté míry globalizovaná. To samé platilo i pro církev, přičemž církevní kultura byla jasně oddělená od ostatních kultur ve společnosti.
Představa homogenní kultury vede ovšem nacionalisty často k potlačování místních zvyků (typické jsou zákazy používání původních dialektů jako tomu bylo ve Francii - bretonština - a Velké Británii - gaelské jazyky - nebo Turecku - kurdština) nebo naopak k ahistorickému vydávání jednoho typu zvyků za původní kulturu.


Jazyk
Nejproblematičtější situace je v případě národních jazyků. Vzhledem k tomu, že je to ten nejjednodušší způsob, jak určit něčí národnost, je zřejmé, že národním jazykům věnovali nacionalisté největší pozornost. Mají-li národy nějakého ducha, pak se nejspíš projevuje právě v jazyce. Národní jazyky jsou prastaré a tvoří naši identitu, říkali. Omyl. Ve skutečnosti vznikala většina národních jazyků v průběhu 18. a 19. století a stalo se tak na stolech národních buditelů, kteří vybrali jeden z národních dialektů a povýšili ho na národní jazyk. Vzpomeňme si na Ludovíta Štůra a vznik moderního slovenského jazyka.

Jaká byla tedy historická realita? Jak již bylo řečeno, archaické společnosti byly v Evropě významně stratifikovány. Jak to bylo v jednotlivých vrstvách s jazykem? Šlechta hovořila velmi často jazykem dobového kulturního hegemona - francouzsky, německy, a nebo také řecky. Jiný jazyk ji jasně odděloval od "plebejců", což bylo pro šlechtu také důležité. Církev naopak většinově používala latinu a liturgie v národních jazycích nebyla běžná. A zbytek? Ten hovořil místními dialekty. Uzavřené zemědělské komunity ani jinak mluvit nepotřebovaly. Když po Francouzské revoluci proběhl průzkum místních jazyků, ukázalo se, že z dvaceti pěti milionů Francouzů mají za svůj mateřský jazyk francouzštinu pouze tři miliony….
Tady projevil svou sílu nacionalismus. Zatímco těsně po revoluci byla vyhlášena jazyková svoboda, v tomto okamžiku byla zakázána a plošně se začala vyučovat francouzština. Na našem území to vypadalo podobně s tím rozdílem, že u nás od středověku existovala silná komunita poddaných českého krále, kteří hovořili německy a kteří tedy nemohli zapadnout do nacionalistického rastru.

Podobně jako u přirozeného území, i zde existuje jeden závažný problém - možnost, že mimo území národního státu existuje skupina lidí, která mluví jeho jazykem. V tomto případě nacionalismus opět nabízí možnost legitimizovat případnou snahu o jejich vtažení zpět do "lůna" národního státu. Příkladem mohou být nároky sudetských Němců po I. světové válce vrcholící v odtržení celého území ve prospěch nacistického Německa. Souběžně s tím ale státní jazyková politika představuje nesmírně silnou zbraň v nacionalizaci země. Jazykové minority představují pro národní stát problém a tak je často potlačuje, nebo dokonce zakazuje. Pokud nějaká skupina mluví jiným jazykem než majorita a má navíc i jinou kulturu, pak je problém zcela zřejmý. Taková skupina podle nacionalistů prostě nemůže být součástí národa (bez ohledu na to, jak dlouho na jeho území žije, nakolik se podílí na jeho chodu, nakolik obohacuje jeho kulturu či ekonomiku) a představuje politický problém. Tento problém postihl v minulém století zejména židovskou komunitu, ale samozřejmě nejen ji.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama