Příčiny 2.světové války

23. srpna 2009 v 18:51 | Eliška |  Fakta & Symboly
Druhá světová válka představuje největší válečný konflikt v historii lidstva. Jeho kořeny je nutno hledat v předcházejícím celosvětovém konfliktu - první světové válce, v níž vítězové stanovili velice tvrdé podmínky pro poražené, aniž by však poté zajistili dostatečnou rázností a vojenskou silou dohled nad jejich plněním. Slabost hlavních vítězů (Spojené království, USA, …), nestabilita vzniklá díky celosvětové hospodářské krizi, řady národnostních třenic na území nově vzniklých států (Polsko, Československo, …) a snaha poražených z první světové války (Německo, Maďarsko, SSSR) o odvetu se spojila s nespokojeností méně významných vítězů první světové války (Japonsko, Itálie), kteří měli dojem, že byli při dělení kořisti opomenuti a podvedeni a výsledkem bylo nové vojenské střetnutí, ještě ničivější, než to předchozí.

Nespokojení a jejich požadavky

Obecně lze říci, že skupinu nespokojených států, které hledaly nové přeuspořádání světa, tvořily jak státy poražené, které mnoho ztratily, tak státy vítězné, které získaly méně, než si myslely, že si oprávněně zaslouží.

Poražení nespokojenci

Skupina poražených nespokojenců představovala nesourodou skupinu států, které během první světové války skončily na straně poražených a ztratily obrovská území. Jejich pokoření spolu s nacionalistickými vášněmi a celosvětovou recesí vytvořilo podhoubí pro vznik militaristických režimů, jejichž cílem byla pomsta a minimálně napravení těch nejpodstatnějších křivd. Nejdůležitější státy této skupiny jsou Německo, Maďarsko a Sovětský svaz.

Německo

Německo bylo nejvýznamnějším a nejagresívnějším evropským nespokojencem. Jeho územní ztráty byly rozsáhlé, Německo bylo částečně roztříštěno a milióny Němců se ocitly v nově vzniklých pro ně nepřirozených a slabých státech pod nadvládou jiných národů. Němci to pociťovali jako nespravedlnost zejména v souvislosti s tím, že se na jejich území vůbec nebojovalo. Většina řadových vojáků a nižších důstojníků, jakož i obyvatel, se cítila podvedena poválečným uspořádáním, které pro ně bylo mnohem horší, než které jim v době kapitulace sliboval americký prezident Woodrow Wilson, a vlastně ani nechápala, proč bylo nutno kapitulovat. Nechápali naprostou beznadějnost postavení Centrálních mocností v roce 1918 a výsledek války pro ně byl trpkou zradou, kterou zinscenovala Dohoda a německé vedení. Mohutná hospodářská recese, která v Německu po válce propukla a vygradovala na přelomu dvacátých a třicátých let, vynesla k moci Adolfa Hitlera, charismatického řečníka, který se prosadil zvládnutím hospodářské recese a inflace (byť v mnoha ohledech pouze umělým a dočasným), jednak agresívním programem ve vztahu k zahraničí, který měl vrátit Německu jeho velikost.
Hitler vsadil na nacionalismus a antisemitismus, které se v poválečných podmínkách v Německu rozbujely. Jeho program vycházel z odmítnutí versailleského systému.

Maďarsko

Maďarsko bylo druhým velkým poraženým první světové války. Zatímco na jejím začátku zahrnovalo polovinu Rakousko-Uherska, po jejím skončení se mnoho Maďarů ocitlo mimo území zmenšeného státu. Za nejbolestivější byla považována ztráta Slovenska a Podkarpatské Rusi, další územní požadavky však byly vznášeny proti Rumunsku a Jugoslávii. Maďaři včele s regentem Horthym sice chtěli ztracená území zpět, ale zpočátku o ně nehodlali vážněji bojovat. Na Hitlerovo naléhání nakonec maďarská vládní delegace vedená Horthym, při jednáních v Berlíně mezi 21. až 26. srpnem 1938, souhlasila s podílem Maďarska na vojenském útoku na Československo podle tzv. plánu "Fall Grün". O měsíc později podepsaná Mnichovská dohoda vedla k tomu, že Maďarsko podle tzv. První vídeňské arbitráže obsadilo významná území jižního Slovenska a Podkarpatské Rusi (s nadpolovičním podílem etnických maďarů v obyvatelstvu) bez boje. V dalších letech se Maďarsko ocitalo stále více pod vlivem a tlakem Německa, které je do války "vzalo s sebou". Společně s Německem se podílelo na likvidaci Československa v roce 1939. Maďarská karta byla pro Němce skvělým způsobem, jak si zajistit absolutní poslušnost svého nejvěrnějšího satelita - Slovenska. Možnost, že by bylo celé předáno zpět Maďarsku, děsila slovenské politiky natolik, že pro iluzi samostatnosti v přátelství s Německem udělali prakticky cokoliv.

SSSR

Posledním velkým poraženým, který se nehodlal s omezením své moci smířit, byl SSSR. Přestože může být sporné, zda zařadit tehdejší sovětské Rusko k poraženým v první světové válce, neboť největší "definitivní" neúspěchy sklidil až po ní, rozhodně je nutno jej zařadit mezi nespokojence, kteří oproti stavu na počátku první světové války hodně ztratili. SSSR se považoval za zvěstovatele a vůdce komunistického hnutí, které se mělo rozšířit po celém světě, a zároveň za legitimního nástupce carského impéria, oproti kterému však v první světové válce a následných konfliktech ztratil rozsáhlá území.
Již v roce 1920 plánovalo vedení ruských bolševiků a Rudé armády v čele se Stalinem a Tuchačevským dobytí většiny Evropy, když hodlali spojit své síly s bouřícími se komunisty v Maďarsku, Německu a Francii. Těžko říci, byl-li to reálný cíl, rozhodně se stal bezpředmětným v okamžiku, kdy Poláci materiálně podporovaní zbytkem Evropy rozdrtili Tuchačevského v bitvě u Varšavy (tzv. Zázrak na Visle) a v následujících několika měsících poráželi Rudou armádu v jedné bitvě za druhou. Proti Rusku se postavila hrozivá koalice Polska, Francie, Anglie, nedemobilizovaných německých jednotek, ruských Bílých gard, Finů, pobaltských států a Japonska. Ukázalo se sice, že Francie a Velká Británie nemyslí celou věc úplně vážně, nicméně i tak výsledkem bylo, že ruská komunistická vláda neudržela ani celé území bývalého carského Ruska. Ztratila Finsko, Litvu, Lotyšsko, Estonsko, část Polska a posledně jmenovanému musela odstoupit významné části Běloruska a Ukrajiny. Ani hranice s Rumunskem se neodvíjela podle jejích představ. Stalin od počátku třicátých let urputně budoval armádu a připravoval se na vlastní renesanci impéria. Byl však opatrný, zřejmě se obával, aby se proti němu svět nespojil jako ve dvacátých letech. Hodlal pracovat pomalu, postupně, získávat jeden cíl po druhém. Aby si kryl záda, začal před válkou vyjednávat s různými státy - Francií, Velkou Británií a Německem. Francouzi byli docela vstřícní, Britové však reagovali na veškeré návrhy spíše chladně a dali Stalinovi najevo, že nehodlají garantovat jeho územní požadavky. Stalin se tedy rozhodl dohodnout s Německem, které sice proti němu organizovalo mezinárodní koalice ( Osa Berlín-Řím-Tokio), nicméně jako každý diktátorský režim bylo schopno své předsudky a principiální postoje bez problémů překonat, šlo-li o zisk. Uzavření Paktu o neútočení a s ním souvisejících dodatků a dokumentů tak i Sovětskému svazu rozvázalo ruce a ten se společně se svým novým spojencem chystal na válku.

Ostatní

Byli zde samozřejmě i další nespokojenci a potenciální spojenci nespokojenců, z nichž nejdůležitějším bylo Turecko. Tyto státy se ale nakonec rozhodly zůstat stranou konfliktu.

Vítězní nespokojenci

Druhou skupinou byla skupina zklamaných vítězů - států, které se připojily k Dohodě, neboť od toho očekávaly nějaký zisk a posílení svých pozic. Nejvýznamnějšími státy tohoto typu byly Japonsko a Itálie.

Itálie

Itálie byla největším evropským nespokojencem. V roce 1915 se připojila na stranu Dohody vyloženě s cílem rozšířit své panství. Nárokovala si prostor a dominantní roli ve Středozemním moři, Jižní Tyrolsko, Terst, dominantní vliv na Balkáně a německé kolonie v Africe. V tomto ohledu však zůstaly její tužby převážně nevyslyšeny, nakonec získala jen Jižní Tyrolsko, Terst a několik nepříliš významných ostrůvků ve východním Středomoří. Její koloniální touhy a balkánské plány zůstaly z velké části nenaplněny a Itálie brzy dospěla k názoru, že byla zneuctěna. Do čela Itálie se dostali fašisté v čele s Benitem Mussolinim, který se rozhodl vrátit Itálii zpět na výsluní a dobýt jí postavení velmoci. Jeho koloniální snahy v Africe, které vygradovaly v invazi do Habeše, se však nesetkaly s pochopením a vedly k mezinárodní ostrakizaci Itálie, což jen upevnilo její spojení s Německem. V následných letech se Mussolini po boku Německa nerozhodně potácel mezi válečným nadšením a nabádáním k opatrnosti, nicméně v rozhodujících chvílích se k Německu připojil.

Japonsko

Jestliže Itálie představovala zhrzeného spojence, který nepředstavoval velkou hrozbu, Japonsko bylo dřímajícím asijským obrem, který se nedal brát na lehkou váhu. Když se Japonsko připojilo na stranu Dohody, očekávalo, že zaujme postavení velmoci na Dálném východě. Převzetí správy německých kolonií, volná ruka v Koreji a Mandžusku, dominantní role v Tichomoří a Číně, po propuknutí VŘSR ještě ruská východní území - to byla minimalistická očekávání Japonců. V drtivé většině z nich se však zklamali. Namísto toho se dočkali mezinárodních smluv, které definovaly poměr námořních sil, jejichž hlavním účelem bylo zachovat námořní převahu Británie a znemožnit jakoukoliv hegemonii Japonska. Japonsko na to zareagovalo rozhořčením a pevným odhodláním si svou zaslouženou pozici vydobýt. Po určité době odstoupili od smluv, které omezovaly jejich námořní výrobu, a začali budovat námořní a armádní síly, které jim měly zajistit prostředky k ovládnutí vysněného impéria silou. Jejich vojáci získávali obrovské zkušenosti při bojích proti Číně, které byly předehrou ke druhé světové válce v Asii. Japonsko se připojilo k paktu Berlín-Řím a bylo odhodláno si svoji novou pozici vybojovat. Velká Británie, Francie a posléze i USA si tuto skutečnost dobře uvědomily, jejich tragédie však spočívala v tom, že Japonsko hrubě podcenily. Zejména Velká Británie se dlouho domnívala, že na východní barbary docela postačí druhořadé jednotky, a teprve řetěz zdrcujících porážek jí ukázal, jak hrubá to byla chyba.

Slabost vítězů

Další skupinou států byli spokojení vítězové. Jednak šlo o vítězné velmoci (USA, Francie, Velká Británie), jednak o nové státy, které vznikly demontáží Centrálních mocností a carského Ruska (Polsko, Československo, Jugoslávie, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Finsko). Obě podskupiny byly se současným stavem spokojeny a hodlaly jej udržet. Společně se snažily vytvořit jednak rozumný a stabilní systém smluv a záruk, jednak mezinárodní organizaci, která by dohlížela na mír a spolupráci ve světě - Společnost národů. Ani v jednom ohledu však příliš neuspěly. Nejzásadnější problém spočíval v tom, že všechny tři velmoci zcela zanedbaly své ozbrojené síly, takže za jejich smlouvami a Společností národů nestála reálná síla, která by je mohla podpořit a zaštítit.

Poslední kroky k válce

Ještě na počátku roku existovaly v Evropě (potažmo ve světě) tři bloky, které již pomalu šly do války a které byly navzájem znepřáteleny mezi sebou navzájem: Osa a s ní spojené státy, Francie a Velká Británie plus malé státy pod jejich ochranou a SSSR. Pokud se vůbec očekávalo nějaké překvapení a změna rovnováhy sil, tak se hledalo ve vztahu mezi Francií a SSSR, neboť vztahy mezi těmito státy se zlepšovaly a v občanské válce ve Španělsku bojovaly na stejné straně. Jak však již bylo řečeno, Velká Británie odmítla garantovat a podporovat Stalinovu hegemonii a ten tudíž pragmaticky dospěl k závěru, že Německo mu může nabídnout více. Novým lidovým komisařem zahraničních věcí se stal Molotov, který neváhal veřejně prohlásit, že nejraději jedná s diktátory, neboť tam je to vždycky jednodušší. 23. srpna 1939 uzavřela Hitlerova Třetí říše prostřednictvím svého ministra zahraničí Joachima von Ribbentropa se Sovětským svazem (za který se podepsal Molotov) pakt o neútočení, který vešel ve známost jako Pakt Ribbentrop-Molotov. Pakt zcela rozvrátil veškerou rovnováhu v Evropě a uvolnil Hitlerovi i Stalinovi ruce k zahájení expanze. A ačkoliv již samotný pakt vyděsil Velkou Británii, Francii i jejich spojence, nebyl nic proti tajnému dodatku, který obsahoval jmenovité rozdělení sfér vlivu mezi SSSR a Německem a který výslovně připouštěl likvidaci Polska. Cesta k válce byla volná.

Bezprostřední příčinou Druhé světové války bylo napětí vyvolané chybně koncipovanou Versailleskou smlouvou, Velká hospodářská krize na přelomu 20. a 30.let, která kriticky oslabila všechny státy a jejich vlády, ale i slabost Společnosti národů a mocností, které měly udržovat světový mír a dohlížet na dodržování versailleského systému.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Luxiee Axony Luxiee Axony | 28. března 2012 v 21:30 | Reagovat

kopíruje z Wikipedie a ještě si tam nechá odkazy.. amatér

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama