Sobibor

27. srpna 2009 v 6:39 | Eliška |  Holocaust & koncentrační tábory
Sobibor, vesnice v řídce osídlené oblasti nedaleko železniční trati Chelm - Wlodawa, byla vybrána
na začátku března roku 1942 Ústřední stavební správou SS (SS-Zenttalbauverwaltung) v Lublinu jako vhodná lokalita pro další vyhlazovací tábor.



Spolu s vyhlazovacími tábory Treblinka a Bełżec patřil do tzv. Akce Reinhard.
Výstavba tábora byla započata v březnu 1942 po zahájení vyhlazovacích operací v táboře Beĺzec. Stavbu měl na starosti SS-Obersturmführer Richard Thomalla, vedoucí již zmiňované Ústřední Stavební Správy v Lublinu. Pro účely stavby zaměstnala správa dělníky z blízkého okolí.
Počátkem dubna 1942 se stavební práce zpomalily. Vedoucí Operace Reinhard, SS-Brigadeführer Otto Globocnik, se snažil o Urychlení výstavby a tomu mělo napomoci jmenování velitele tábora, kterým se stal SS-Obersturmführer Franz Stangl. Ten měl již za sebou jisté zkušenosti z tábora Beĺzec. Jeho působeni v Sobiboru se později ukázalo jako průchozí před jeho hlavním uplatněním, kterého se mu dostalo příchodem do táboru Treblinka. Po Stanglově uvedení do funkce se významně urychlila výstavba tábora. Místo polských dělníků ve výstavbě pokračovala skupina cca 700 židů převelených z ghetta v Lublinu.

Tábor navazoval ze západu na železniční stanici Sobibor a rozkládal se podél tratě obklopen jehličnatým porostem. Poblíž budovy železniční stanice byla zřízena výhybka vedoucí do tábora na vykládací rampu, určenou pro deportační vlaky. Původně se v této lokalitě nacházely dvě dřevěné budovy, hájovna a dvoupatrová budova pošty. Celková plocha tábora měřila 12 hektarů, tvořil ji pravoúhelník 600 x 400 m obehnaný trojitým oplocením z ostnatého drátu a strážními věžemi. Později byla plocha zvětšena. Vnitřně byl tábor rozdělen na přijímací část a tři podtábory:

Přijímací část: obsahovala vykládací rampu schopnou pojmout více než 20 železničních vagónů, administrativní budovy, ubytovny, sklady SS a Ukrajinců.

Podtábor 1: obsahoval ubikace vězňů zajišťujících provoz a také dílny v nichž malá část z nich pracovala jako obuvníci, krejčí, kováři atd.

Pohlednice psaná Slovenskou vězenkyní Alicí Elbertovou ze Sobiboru 18. června 1942.


Podtábor 2: sloužil jako přijímací část pro nově příchozí. Po jejich vyložení z vagónů je nahnali do prostoru obsahujícího: budovy sloužící ke třídění oděvů a věcí ze zavazadel, skladiště roztříděných věcí. Zde ve svlékací budově odevzdali zavazadla a oděv. Odtud dále putovali do prostoru "svlékacího nádvoří" odstíněného větvemi stromů vpletenými do oplocení z ostnatého drátu oddělujícího nádvoří, kde pravděpodobně nazí čekali pod širým nebem za každého počasí na svou poslední cestu "šlauchem" k budově kde ženám stříhali vlasy a do plynových komor. "Šlauch" , který spojoval podtábor 2 s "vyhlazovací" částí, začínal v nejsevernějším rohu prostoru "svlékacího nádvoří". Byla to úzká lomená stezka cca. 3-4 m široká a 150 m dlouhá, obehnaná z obou stran ostnatým drátem s vpletenými větvemi stromů. Skrze "šlauch" hnali nahé oběti do plynových komor umístěných na konci. V půli cesty "šlauchem" stálo "holičství", kde židovští vězni stříhali židovským ženám vlasy před cestou do plynových komor. Dále zde byla umístěna v bývalé hájovně kancelář SS, oddělená vysokým dřevěným plotem od přijímací části, sklad cenností odevzdaných před vstupem do "šlauchu".

Podtábor 3: vyhlazovací sektor umístěný ve vzdálenější severozápadní části tábora, obsahoval plynové komory, masové hroby a později otevřené spalovací rošty (mapa 54),, uddělené ubytování pro vězeňské členy "Sonderkomanda" (mapa 49 a 50),. Původně pohřbívali zavražděné oběti v Sobiboru do masových hrobů, 50-60 m dlouhých, 10-15 m širokých, 5-7 m hlubokých. Hrobů byly umístěny v řadě za sebou pro usnadnění ukládání mrtvých těl. Později oběti spalovali na speciálně připravených roštech ze železničních kolejí. Masové hroby byly tehdy znovu odkryty a mrtvoly spáleny. Do vyhlazovacího sektoru vedla také úzkokolejná trať vedoucí z vykládací rampy okolo plynových komor k masovým hrobům, sloužící k převozu těch, kterí zemřeli již během transportu a dále pak lidí slabých, starých nebo neschopných chůze do plynových komor. Vyhlazovací sektor byl obehnán ze všech stran ostnatým drátem s vpleteným maskováním. Za provozu personál tábora tvořilo asi 20 až 30 Němců a 90 až 120 Ukrajinců vyškolených v táboře Trawniki. Asi tisíc vězňů bylo vybráno z transportů a nasazeno na různé práce v táboře: někteří z nich pracovali v dílnách nebo sloužili vyššímu personálu, další byli nasazeni na uklízení vagónů a při svlékání příchozích. Při odstraňování mrtvých z komor a jejich pohřbívání pracovalo asi 200 až 300 vězňů. Jako zvláštní tým působili zubaři, kteří mrtvým obětem vytrhávali z úst zlaté zuby. V pracovních skupinách byla téměř denně prováděna selekce a slabí či nemocní byli posíláni do plynu. Na jejich místo přicházeli zdraví a silní z nového transportu.

Nádraží v Sobiboru, 2002.

Vyhlazovací sektor byl vyzkoušen v dubnu 1942, s masovým vyhlazováním se pak započalo v prvních dnech května 1942. Velitel Franz Stangl uvedl do provozu vyhlazovací techniku použitou v Beĺzci. V první vlně transportů v táboře zavraždili okolo 90.000 - 100.000 převážně Židů. Plynové komory, použité v tomto období, byly umístěné ve zděné cihlové budově obsahující tři komory, každá o rozměrech 4x4 m a schopné dohromady pojmout okolo 450 - 600 lidí. Toto období trvalo do konce července 1942. Mezi koncem června a zářím 1942 vyřadila tábor z provozu oprava železniční trati mezi městy Lublin a Chelm. Počátkem srpna 1942 do tábora dorazilo několik transportů z ghett tamní oblasti, které dopravili přes východní, tehdy již opravenou část železniční trati. Této krátké přestávky se využilo k rozšíření plynových komor o tři nové, umístěné vedle již stávajících a do kterých se chodilo ze stejné centrální chodby. Tímto způsobem byla vyhlazovací kapacita zvýšena na 1.000 - 1.200 osob během jedné akce. Velitel tábora Franz Stangl byl v září 1942 převelelen díky jeho "dobrým organizačním schopnostem" do Treblinky a na jeho místo nastoupil SS-Obersturmführer Franz Reichsleitner. Počátkem října 1942 po ukončení opravy železniční tratě začala druhá vlna transportů.

Když 12. února 1943 navštívil tábor Heinrich Himmler, pozoroval na vlastní oči celý proces zavraždění transportu dívek z pracovního tábora Majdanku.
Na začátku července rozhodl Himmler o změně tábora z vyhlazovacího na koncentrační, v němž bude továrna na munici. Někteří vězňové byli zastřeleni. Informace o likvidaci tábora vyprovokovaly ostatní k útěku.

O útěk z tábora se od začátku jeho fungování pokoušelo mnoho vězňů, ale pouze někteří z nich byli úspěšní. Sobibor byl mnohem lépe střežen než např. Treblinka. V létě 1943 byly v okolí tábora rozmístěny miny - nejen jako ochrana proti útěkům, ale také proti ruským partyzánům. Každý útěk, ať zdařilý nebo nezdařilý, znamenal mnoho nevinných obětí popravených za trest či pro výstrahu.


V polovině srpna 1943 se zformovala podzemní organizace pod vedením předsedy Judenratu v haličském Zolkievu Leona Feldhendlera. Členy skupiny byli převážně vedoucí výrobních dílen. Skupina měla v úmyslu zorganizovat hromadný útěk z tábora. Později byl jako velitel vybrán ruský Žid, důstojník Alexandr Pechersky. Připraveno bylo několik plánů. Nakonec se podařil ten, jehož cílem bylo zabít německý personál, získat zbraně a potom uprchnout z tábora (o průběhu povstání však existuje několik verzí). K povstalcům se připojili také dva ukrajinští kápové. Povstání vypuklo 14. října 1943 ve čtyři hodiny odpoledne a bylo při něm zabito 12 Němců, mezi nimi velitel tábora Franz Reichsleitner, a několik Ukrajinců. 300 vězňů uprchlo, ale většina z nich byla zabita na útěku nebo nepřežila přechod přes minové pole. Ti, kteří se k útěku nepřipojili nebo nemohli připojit, byli také zavražděni. Mnoho uprchlíků ještě později vypátrali a zastřelili ukrajinští strážci nasazení na pátrací akce. Válku přežilo asi 50 vězňů. Mnozí z nich se přidali k ruským partyzánům operujícím v oblasti.

Do Sobiboru byli deportováni Židé nejen z Generálního gouvernementu, ale též ze Slovenska, Protektorátu Čechy a Morava, Německa, Holandska a Francie. Poslední transporty přijely do Sobiboru z likvidovaných ghett ve Vilniusu, Minsku a Lidě. Celkem bylo v táboře Sobibor zavražděno asi 250 000 lidí.

Jedenáct z důstojníků SS, kteří v táboře pracovali, bylo po válce obviněno a mezi 6. zářím 1965 a 20. prosincem 1966 stanuli před soudem v Hagenu. Franz Stangl byl v roce 1970 soudem v Düsseldorfu odsouzen na doživotí. Do června 1943 bylo v Sobiboru zavražděno přibližně 250.000 převážně Židů.





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama