Socialismus

24. srpna 2009 v 20:43 | Eliška |  IDEOLOGIE
Socialismus (z latinského socialis družný, společenský) je v užším slova smyslu demokratická ideologie, která klade hlavní důraz na solidaritu a která věří, že by ekonomika i další odvětví společnosti měly být do značné míry centrálně řízeny. V širším slova smyslu zahrnuje vedle demokratického socialismu též komunismus. Socialismus odmítá soukromé vlastnictví a je
založený na společenském pojetí práce, respektive politické hnutí usilující o zespolečenštění výrobních prostředků a likvidaci společenských tříd.


Socialismus vychází ze dvou základních předpokladů:
  • Sociální spravedlnost je rovnost, nerovnost je nespravedlnost.
  • Soukromé vlastnictví výrobních prostředků vede k nerovnosti, proto musí být nějakým způsobem socializováno (převedeno na společnost).

Utopický socialismus

Filozofické kořeny socialismu jsou však mnohem starší, objevují se nejdříve (když pomineme lidové pověsti) u Platóna, který zastával názor, že ideální obec funguje na základě společného vlastnictví.
Thomas More byl anglický renesanční humanista. Za základní buňku svobodného státu považuje rodinu. Práce trvá pouze šest hodin, zbylý čas je věnován vědám a umění.
Thomas Campanella zveřejňuje ve své knize "Sluneční stát" (1602) utopii o ideální společnosti, kde neexistuje soukromé vlastnictví, kde společná práce je zárukou hojnosti, kde však existuje přísná reglementace způsobu života, vláda kněží, která v podstatě teokratická.
Prvky utopického socialismu lze ovšem najít již dříve u středověkých "kacířů" (bohomilové, valdenští, sestry svobodného ducha, bekyně), v programech některých rolnických povstání za feudalismu, v husitství (táborité), u Thomase Münzera (vůdce selské války v Německu, který vyzýval povstavší rolníky k nastolení "království božího na zemi"). Revoluční směr utopického socialismu potom vyvrcholil v babeufismu, pojmenovaném jménem jeho vůdce a nejdůležitějšího teoretika Graccha Babeufa - šlo o revolučním hnutí ve Francii 18. století, usilující o "Republiku rovných" - jednotnou, z jednoho centra řízenou celonárodní komunu, v roce 1796 hnutí zorganizovalo "Spiknutí rovných", které však bylo odhaleno.

Na tyto tradice dále navázali socialisté Charles Fourier a Robert Owen. Robert Owen si představoval budoucí beztřídní společnost jako svobodnou federaci samosprávných komun. Sám se je neúspěšně pokoušel zorganizovat.
K předchůdcům socialismu se rovněž řadí Jean Jacques Rousseau a frakce zběsilých velké francouzské revoluce, která také přinesla nový pohled na lidská práva.

Vědecký socialismus

V době průmyslových revolucí 19. století se socialistická ideologie vytvářela ve Francii, Velké Británii a Německu, kde byli nejvýznamnějšími představiteli Karl Marx a Friedrich Engels. Jejich materialisticky zaměřená teorie s tzv. marxistickou periodizací dějin předpokládala, že dělnická třída, nositel třídního boje, převezme moc v socialistické revoluci, kterou zapříčiní nerovnováha mezi výrobními silami a výrobními vztahy. Mimo marxismus stály teorie družstevnictví (navrhnuté Ferdinandem Lassalem) či anarchistická filosofie. Tyto prvky ovšem socialismus také silně ovlivnily.
Organizace socialistických hnutí začala již ve 30. letech 19. století vznikem Svazu spravedlivýchSvazu komunistů). Mezinárodní význam měla Internacionála. (následně
V 80. letech došlo v Německu ke sjednocení marxistů a zastánců družstevnictví. Tím byla vytvořena sociálnědemokratická strana s tzv. Gothajským programem.
V 90. letech začíná další štěpení sociální demokracie.
  1. ortodoxní marxismus: Karl Kautsky
  2. revizionismus: Edward Bernstein. Poukazoval na to, že ekonomické a politické předpovědi marxismu se nepotvrdily. Požadoval dosáhnout cíle socialismu parlamentní cestou.
  3. revoluční (marxismus)
    1. demokratický: Rosa Luxemburgová
    2. komunistický: Vladimir Iljič Uljanov. Revoluci musí zorganisovat malá hrstka předvoje dělnické třídy.
Po první světové válce došlo kvůli přetrvávajícím rozporům k faktickému rozštěpení socialistického hnutí. Zatímco extrémní socialistická platforma dala vzniknout komunistickým stranám, z umírněného sociálnědemokratického směru se vytvořily strany blízké levostředové orientaci. Koncem 20. století marxistická varianta socialismu vlivem kulturně politických a ekonomických událostí pozbyla většího významu.

Socialismus je ze všech politických ideologií nejrozsáhlejší a zahrnuje širokou škálu teorií a tradic. Různé sociální, kulturní a historické síly v západní a východní Evropě, v Asii v Africe i v Latinské Americe totiž formovaly socialistické ideje svým vlastním způsobem.
Ve 20. století jsme byli svědky rozšíření socialistických idejí do afrických, asijských a latinskoamerických zemí, které měly jen malou nebo žádnou zkušenost s průmyslovým kapitalismem.

Od 19. století se slovo socialismus široce rozšířilo a bylo používáno různě na různých místech a v různých dobách jak jedinci a skupinami, kteří se považovali za socialisty, tak jejich oponenty. I když jsou rozdíly mezi jednotlivými skupinami socialistů velké, téměř všechny se shodují na tom, že mají své kořeny v zápasech dělníků v devatenáctém a dvacátém století a že jednají podle principů solidarity a obhajují sociálně-spravedlivou rovnostářskou společnost s plánovaně řízenou ekonomikou, která se vyznačuje upřednostňováním práv a zájmů kolektivu (většiny) před těmi individuálními a společenským pojetím práce - socialisté usilují o zespolečenštění výrobních prostředků a likvidaci společenských tříd. Takový model řízení společnosti, dle jejich názoru, bude přinášet prospěch všem bez rozdílu, nikoliv jen malé skupině.
Podle marxismu-leninismu je socialismus první fáze komunistické společenské formace; společnost, která vznikne, když socialistická revoluce porazí kapitalismus. Po vybudování beztřídní společnosti nastane druhá fáze komunistické společenské formace.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama