Albert Speer

15. září 2009 v 7:10 | Eliška |  Nacističtí pohlaváři
Albert Speer (19. 3. 1905-1. 9. 1981), Hitlerův architekt a později říšský ministr zbrojení a válečné výroby, byl mezi špičkami nacistické diktatury výjimečnou a záhadnou osobností. Jeho verbální odsouzení Hitlera na norimberském procesu, a především paměti vydané po propuštění ze špandavské věznice mu vydobyly pověst slušného nacisty, která - přes nově publikovaná fakta - přetrvává dodnes.



Narodil se v rodině architektů jako druhý ze tří synů. Jeho původní myšlenka byla, stát se matematikem, ovšem v mládí od této myšlenky odstoupil, a pokračoval v rodinném řemesle, v architektuře. Studoval u Heinricha Tessenow, na institutu technologie v Berlíně. Poté, co dokončil studium v 1931, si vzal svou nastávající manželku Margaretu Weberovou. O rok později, mu bylo doporučeno jeho studentem, aby navštívil jeden z Hitlerových projevů. Podle jeho vlastních slov se v něm poprvé probudil zájem o nacionální socialismus, když se v prosinci roku 1932 náhodou zúčastnil politického shromáždění NSDAP a slyšel řečnit Hitlera. Své návštěvy opravdu nelitoval a v roce 1932 vstupuje do nacistické strany NSDAP, kde udělal rychlou politickou kariéru.Jako odměnu získal menší zakázky na přestavbu stranických budov. Po převzetí moci nacisty byl přijat Führerem a hned při jejich prvním setkání se probudila oboustranná náklonnost. První velkou zakázku získal na přestavbu ministerstva propagandy Josefa Goebbelse, který byl jeho prací nadšen. Speer se stal prominentem nacistického režimu a dokonce i Hitlerovým blízkým spolupracovníkem. Už v roce 1934 se Speer stal hlavním architektem Třetí říše.

Albert Speer dostal takřka přes noc za úkol navrhnout monumentální budovy pro norimberské sjezdy strany a stal se také "vizuálním režisérem" těchto opulentních inscenací moci. V roce 1934 ho pasovali do funkce "dvorního architekta" a tři roky poté jmenovali generálním inspektorem pro přestavbu Berlína. Podle Hitlerových vizí začal koncipovat Welthauptstadt Germania (světové hlavní město Germania), jehož dominantou mělo být nové říšské kancelářství a Velká hala s největší kupolí na světě.

V letech 1938 až 1939 zvládl v rekordní době stavbu říšského kancléřství. Takový výkon byl ovšem možný jen na základě dohody se šéfem SS Himmlerem, jenž vyslyšel Speerovo naléhavé přání a začal budovat koncentrační tábory poblíž kamenolomů. Podle Speerova návrhu byly zřízeny nové koncentráky v Alsasku a Slezsku, kde vězňové těžili žulu - což je fakt, který ještě po propuštění z vězení zarytě odmítal přiznat. Speer se dokonce odvážil písemně peskovat Hitlerova sekretáře Martina Bormanna za to, že mu nedal k dispozici dostatek bytů po deportovaných berlínských Židech, a tím zpožďoval výstavbu Germanie.

V roce 1942 (po tragické smrti Fritze Todta) se stal ministrem zbrojního průmyslu a munice s rozšířenými pravomocemi pro řízení hospodářství Německa a obsazených území. V krátké době se mu podařilo zvýšit válečnou produkci tím, že zavedl přímou zodpovědnost jednotlivých zbrojních podniků za dodávky a současně jim dal k dispozici milióny mladých lidí rekrutovaných z celé Evropy. Ti nahradili německé dělníky, již putovali na frontu. Historici se shodují, že díky svým manažerským schopnostem prodloužil druhou světovou válku o řadu měsíců. Nepřímo je tak odpovědný za smrt několika miliónů vojáků i civilistů, kteří zahynuli v roce 1945.

PŘÁTELSTVÍ "UMĚLCŮ"

Pro Hitlera, zkrachovalého adepta malířství, byl Speer partnerem, který se kultivovaným chováním (pocházel z řad bohaté mannheimské velkoburžoazie), spolehlivostí, a především kreativitou výrazně odlišoval od podlézavosti a plebejskosti ostatních nacistických špiček. Führer dával rozhovorům se Speerem, v nichž se nechával unášet svými architektonicko-mocenskými vizemi, přednost před rutinními mítinky s generály i stranickými pohlaváry. Pro mladého architekta byla Hitlerova gigantomanie fascinující nabídkou k seberealizaci, při níž rychle ztratil jakékoli morální zábrany. Ve svých memoárech se na jednom místě zmiňuje o jejich vzájemném vztahu: "Kdyby Hitler býval měl přátele, patřil bych určitě mezi jeho nejbližší."

Po svém zatčení byl Speer spolu s dalšími nacistickými špičkami vyslýchán Angličany a Američany na zámku Kransberg. Nejprve počítal s tím, že díky svým schopnostem ujde válečnému tribunálu. Nabídl Spojencům detailní plány německé protiletecké obrany, materiály použitelné v probíhající válce s Japonskem. Když ho odmítli, změnil taktiku a začal hrát roli slušného mladíka, jehož svedla moc.

Do norimberského procesu vstupoval jako číslo dvě v nacistické hierarchii. Rychle si uvědomil, že musí důsledně sledovat jediný cíl: nedostat trest smrti. Tichým, důvěryhodným vystupováním a ostentativní lítostí se výrazně odlišoval od všech obžalovaných protagonistů třetí říše, kteří v čele s Göringem buď výpovědi sabotovali, nebo se odvolávali na plnění Hitlerových rozkazů.
Podařilo se mu přesvědčit tribunál, že nebyl zodpovědný za zajišťování pracovních sil rekrutovaných jak z koncentračních táborů, tak z řad totálně nasazených dělníků pocházejících z celé Evropy. Vrchol jeho lží představovalo tvrzení, že neměl ponětí o vyhlazovací mašinérii holocaustu. Soud mu přičetl k dobru, že v únoru 1945 odmítl realizovat Hitlerův rozkaz, aby učinil z Německa spálenou zemi, protože "německý národ si nezaslouží, aby přežil".

Speera odsoudili pouze ke dvaceti letům vězení, které prožil v berlínské věznici Spandau, zatímco třeba diplomat Ribbentrop, Hitlerův ministr zahraničí, dostal provaz. Ve špandavské pevnosti se stranil spoluvězňů, choval se vzorně a věnoval se zahrádce s květinami a zeleninou. Nejdřív tajně, později se svolením vedení věznice psal svůj deník. Po propuštění na svobodu v roce 1966 vznikly na jeho základě rozsáhlé memoáry.

Zemřel v roce 1981 v Londýně na krvácení do mozku.

O jeho životě byl natočen hraný dokument Speer a Hitler. Třídílný televizní film Heinricha Breloera nazvaný Speer und Er (Speer a on) byl v roce 2005 po premiéře na prvním programu německé veřejnoprávní televize, při níž jej zhlédlo deset miliónů diváků, oslavován německou kritikou jako televizní událost roku. (U nás běžel podruhé letos na přelomu května a června.) Jeho autor si v posledním desetiletí vytvořil výjimečnou pozici snímky, jež se vracejí ke klíčovým historickým událostem nebo postavám (patřil mezi ně film o terorismu R. A. F. nebo rodině Thomase Manna). Breloerův filmový postup kombinuje dokumentární materiály, rozhovory se žijícími svědky a hrané scény, které zařazuje ve chvíli, kdy nemá k dispozici autentické svědectví.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama