Bitva o Stalingrad a polní maršál Friedrich von Paulus

19. října 2009 v 20:30 | LuKe |  Bitvy
Po úspěšné a rychlé okupaci Polska a zemí západní Evropy fašistickými vojsky, mimo Velké Británie, připravuje Hitler válečné tažení proti Sovětskému svazu pod krycím názvem "Barbarossa". Den přepadení stanovil na 22. června 1941 s tím, že do začátku zimy bude tato země poražena. Nesporné počáteční úspěchy německých armád končí před Moskvou a Leningradem. Následuje krutá zima na kterou nejsou Němci materiálně ani lidsky připraveni. Podle Hitlera jsou na vině generálové. Následuje jejich výměna. Velitelem 6. armády je jmenován generál Friedrich Paulus, člověk který sice nepatřil k horlivým nacistům a neměl nic společného s nástupem Hitlera k moci, ale na druhé straně nikdy nebyl rozhodný a lidsky uvažující velitel. Již při štábním cvičení ve třicátých letech o něm napíše nadřízený do hlášení: "Tento důstojník postrádá velitelskou rozhodnost!" Prorocká slova, která se v blízské budoucnosti naplní do posledního písmena.


S příchodem jara Němci oprašují znovu plány na konečné dobytí SSSR. Pozornost je tentokrát upřena ke Kaspickému jezeru, kde jsou zdroje ropy a k městu Stalingradu. Cílem útoku bylo zničení velkého zbrojního průmyslu v tomto městě, přetnutí americké pomoci dopravované proti proudu řeky Volhy z Iránu do oblastí středního Ruska, ale hlavně neslo jméno představitele sovětského státu.Velením byl pověřen generál Friedrich Paulus, který se svou 6. armádou, čítající na 300 000 vojáků měl obsadit Stalingrad. Útok na město začal 21. srpna 1942. Hitlerův rozkaz zněl - dobýt Stalingrad za každou cenu. Město se ze všech sil bránilo. Německé bombardéry a dělostřelectvo brzy proměňují Stalingrad v hromadu rozvalin. Trosky jsou spíše výhodou pro jeho obránce než útočníka. Boj probíhá o každý dům, sklep, o každou zříceninu. Jediná vyvýšenina ve městě, Mamajevská mohyla, mnohokráte změnila svého držitele. Kdo ovládl návrší měl na dlani celé město. Kopec byl pokryt ocelí a těly mrtvých vojáků obou stran, že trávy vidět nebylo. Koncem října zbývá Němcům ovládnout poslední desetinu severní části Stalingradu. A přece se tak nestane! Síla a energie 6. armády se rychle vytrácí. Ztráty útočníka jsou velké.

Do záchrany Stalingradu se vloží nejtalentovanější ruský generál Žukov se skupinou mladých generálů.. Soustřeďuje obrovskou vojenskou sílu za Volhou, aby pak jižním a severním obchvatem uzavřel německou armádu ve městě. Čas pro tuto operaci byl Rusy vhodně zvolen, neboť ve stejné době se Spojenci vylodili v Africe. Oba útočící směry Rudé armády se střetávají 23. listopadu 1942 u Kalače. Na 250 000 německých vojáků je neprodyšně uzavřeno. Kdyby byl Paulus rozhodným velitelem, stáhl by vojska ze Stalingradu za linii obklíčení a s posilou se pokusil o nový útok na město. Obklíčené armádě přicházejí na pomoc vojska polního maršála Ericha von Mansteina. Přiblíží se na vzdálenost 50 km. Manstein prosí Pauluse, aby se pokusil s jeho pomocí probít z obklíčení. Paulus však respektuje nesmyslný příkaz Hitlera - město neopouštět. Jeho tupá poslušnost a velitelská nerozhodnost vedla k tomu, že 31. ledna 1943 přijímá nabídku Rusů ke kapitulaci. Spolu s ním kapituluje 24 generálů, 91 000 omrzlých a na smrt vyhladovělých vojáků. Ještě v předvečer tohoto aktu je Paulus jmenován polním maršálem a vyznamenán ratolestmi k Rytířskému kříži. Hitler totiž kalkuloval s tím, že zvolí raději smrt než kapitulaci.

Stalingrad znamenal definitivní konec německých vojenských úspěchů. Z historického pohledu by mohutná ruská ofenziva nebyla možná bez americké vojenské a materiální pomoci, na základě smlouvy "O půjčce a pronájmu" uzavřené mezi obě velmocemi. O té se v minulosti zásadně mlčelo. A ještě jedna okolnost se postavila proti vetřelci. Nebývale krutá zima v tamní oblasti na přelomu let 1942 - 43. Ta vyhovovala povolaným posilám ze Sibiře, zatím co pro Němce byla naprosto zničující. Oba objektivní důvody však nijak nesnižují obrovské hrdinství a obětavost ruských vojáků v této rozhodující bitvě. Starší generace mých vrstevníků si bude pamatovat na sbírky zimního šatstva a obuvi pro obklíčené německé vojáky u Stalingradu, prováděné na okrese Beroun a Hořovice tehdejšími protektorátními úřady. Marně!

Od tohoto okamžiku II. světové války vedla cesta s menšími zastávkami až do Berlína. Němci utrpěli ztrátu dvou armád, velkého množství zbraní a vojensko politické prestiže. V bitvě u Stalingradu ztratili kolem 100 000 mužů a 107 000 jich padlo do zajetí, jednak v samém průběhu bojů, ale hlavně při vlastní kapitulaci. Na 40 000 zraněných a nemocných se podařilo z obklíčení letecky evakuovat do bezpečí. Ztráty na sovětské straně však dosáhly 1 milionu sto tisíc lidských životů mimo jiné také proto, že na příkaz Stalina nebylo skoro půl milionové město evakuováno!

Polní maršál Paulus byl odvezen do kláštera v Suzdalu vzdáleného asi 200 km od Moskvy, kde byl internován spolu s ostatními německými generály a vysokými důstojníky. Podle jeho vlastních slov s ním v celku slušně zacházeli. Byl přesvědčován, aby se zřekl Hitlera a jeho fašistické ideologie. To učinil teprve po nezdařeném atentátu na Vůdce v roce 1944. Teprve popravy jeho přátel v Německu vedli Pauluse k rozhodnutí, vstoupit do protifašistického hnutí Svobodné Německo a do Svazu německých důstojníků. Obě organizace byly vytvořeny německými komunisty žijícími v ruském exilu a směřovaly k budoucímu vytvoření komunistického Německa.

U Mezinárodního soudu s německými válečnými zločinci, zahájeném 20.11.1945 v Norinberku, Paulus vystoupil na vlastní žádost, jako korunní svědek obžaloby. Hned v úvodu jej obhajoba obvinila s podjatosti s tím, že přednáší na Frunzeho vojenské akademii v Moskvě. Toto obvinění se však neprokázalo.

Ze sovětského zajetí se vrátil v roce 1953 do rezidence v Drážďanech ve východním Německu. Spolu s ním se vrátilo 23 jeho generálů / jeden zemřel v zajetí přirozenou smrtí /. Ze sta tisíc jeho vojáků a důstojníků se však vrátilo domů jen něco málo přes 6 000 osob. Tato skutečnost také o něčem vypovídá!

Se svou ženou se již nesešel, neboť zemřela v západním Německu v roce 1949. Syn Friedrich padl v roce 1944 v Itálii a syn Ernst byl těžce raněn u Charkova. Válku přežil. Polní maršál Paulus umírá na těžkou sklerozu 1.února 1955, ve věku 67 let.

Odešel člověk, který neměl vrozené předpoklady stát se úspěšným velitelem, schopným samostatného a energického rozhodování, podle vlastního svědomí a vzniklé situace. Stal se bezduchým vykonavatelem nesmyslných rozkazů svého Vůdce, bez ohledu na oběti vojáků kterým velel. Včasnou kapitulací, která mu byla Rusy opakovaně nabízena, mohl zachránit životy tisícům německých vojáků. Kapituloval až tehdy, když byl u konce vlastních sil.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama