Goebblesův projev o neúspěšném atentátu na Hitlera 20. 7. 1944

24. října 2009 v 3:37 | LuKe |  Výroky & projevy
Dne 27. července byl odvysílán projev říšského ministra propagandy Josepha Goebbelse, který měl vysvětlit dění v den atentátu na Adolfa Hitlera, tedy 20. července 1944. Posledního atentátního pokusu

Němečtí soukmenovci a soukmenovkyně!

Je mou povinností podat německému lidu zprávu o událostech ze dne 20. července a o důsledcích, které nutno z nich vyvodit. Byl jsem o to žádán nesčetnými dopisy z celé země.

Přesto však jsem měl za to, že nutno vyčkat ještě několik dnů, dokud nebude odhaleno i poslední pozadí těchto zahanbujících událostí. To se již stalo. Není na těchto událostech již nic, co by mělo být zamlčováno nebo zkrášlováno. Události mluví řečí tak zřetelnou a jasnou, že klidně možno jim udělit slovo. To chci nyní učinit zprávou střízlivou a nelíčenou. Německý lid má všechnu příčinu čerpat z toho zesílenou jistotu o příštím vítězství naší spravedlivé, a boží ochraně stojící věci a také naši nepřátelé sotva se budou moci ukolébávat nadějí, že tento ničemný a záludný kousek namířený proti Vůdci a jeho státu, přinesl třeba jenom nepatrný prospěch jejich vlastní věci. Jsem přesvědčen, že vůbec není žádného neštěstí a žádného nebezpečí, které by nakonec nevyznělo v náš prospěch.

Když jsem v poledne minulého čtvrtku byl telefonicky zpraven z Vůdcova hlavního stanu o ohavném zločinu, který krátce předtím byl spáchán proti Vůdci a jeho nejdůvěrnějším spolupracovníkům, tedy mi bylo právě tak, jak zajisté bylo všem Němcům, když po několika hodinách byla o tom vydána zpráva rozhlasem: Měl jsem na okamžik pocit, že půda mi začíná kolísat pod nohama. Viděl jsem v duchu apokalyptické obrazy historické možnosti, která by byla nastala pro náš národ, ba pro celou Evropu, kdyby se byl zdařil tento zbabělý a ničemný útok. Na nesčetné miliony dobrých německých dělníků, rolníků, vojáků a duševních pracovníků bylo by se za takových okolností přivalilo dnes nám úplně nepředstavitelné neštěstí, rozpoutané rukou sprostého zločince, jenž z rozkazu ctižádostivé, nesvědomité kliky dobrodruhů a hazardních hráčů pozvedl ruku, aby životu nám všem nejdražšímu, jaký známe na této zemi, učinil konec. Ale potom bylo mé srdce naplněno takřka náboženskou zbožnou vděčností. Poznal jsem už často, ale ještě nikdy tak zřetelně a jasně jako teď, že Vůdce koná své dílo, chráněn Prozřetelností, že žádná ničemnost a podlost není s to mu v tom zabránit nebo ho zadržet a že tedy tím nám také božský osud, vládnoucí veškerou lidskou činností, dává pokyn, že toto dílo, i když se ještě setkává s tak velkými potížemi, musí být dokončeno, dokončeno být může a dokončeno také bude.

Když došla tato zpráva z Vůdcova hlavního stanu, byli právě u mě na poradě dva moji ministerští kolegové. Pochopil jsem ihned naprosto jasně, že žádný z těch stavebních dělníků, zaměstnaných ve Vůdcově hlavním stanu, nemohl spáchat tento zločin. Jaký zájem by měl dělník nebo vůbec řádný Němec, aby pozvedl ruku proti Vůdci, který přece je nadějí národa a jehož životu a dílu vděčíme za všechno. Tento záludný útok mohl spáchat jenom naprosto špatný a zkažený člověk, a také jsem hned věděl, v kterém okruhu nutno ho hledat. O 4. hodině odpoledne dala se, jak jsem očekával, malá, za ním stojící klika zrádců do práce. Pachatel atentátu hrabě Stauffenberg přibyl mezitím kurýrním letadlem do Berlína a přinesl vylhanou zprávu, že Vůdce podlehl atentátu a že tito zločinečtí ctižádostivci mají volnost jednat.
Podnikli prý tento atentát, aby zprostili německou brannou moc její přísahy a potom, jak tomu věřili ve svém zaslepeném šílenství, v uměle vyvolaném zmatku ji snadno získali pro sebe a mohli ji použít pro své záměry. Se záminkou, že musí chránit politické vedení Říše, vydali, když se zmocnili, ač jenom na docela krátkou dobu aparátu v Bendlerstraße, berlínskému strážnímu praporu rozkaz, aby obklíčil vládní čtvrť, čímž však současně také skončila povstalecká činnost, pokud vůbec padala na váhu. Neboť oni zapomněli, že berlínský strážní prapor je jako všechny svazky německé branné moci složen z fanatických nacionálních socialistů a jeho velitel major Remer, jenž si při bleskurychlém zdolání státu nepřátelské činnosti této kliky, která zapomněla na svoji přísahu a věrnost, získal velkých zásluh, nemel nic spěšnějšího na práci, nežli přijít ke mne a dát se poučit o stavu věcí.

Padoušský čin vyřízen během hodiny

Tím byl prakticky vyřízen celý tento padoušský čin již po uplynutí sotva jedné hodiny.
Major Remer byl od mého psacího stolu spojen ihned s Vůdcem a přímo od něho přijal jasné a určité rozkazy o svých dalších opatřeních. Tento telefonický rozhovor jest jednou z nejdojemnějších vzpomínek mého života. Mladý důstojník německého pozemního vojska, jenž se osvědčil ve službě na frontě a byl vyznamenám Dubovou ratolestí k Rytířskému kříži, měl čest vyslechnout z úst svého Vůdce nejvyššího velitele přímé pokyny, a to v hodině, kdy hlavně záleželo na samostatném jednání. Podstatou těchto rozkazů bylo hned zdolat kotérii1 zrádců a zločince pozatýkat. V několika minutách byla tento strážní prapor odveden ze svého místa ve vládní čtvrti a přiveden do mé zahrady. Na prosbu majora Remera jsem promluvil k shromážděným mužům, vysvětlil jsem jim, jak se věci mají, a zažil jsem výbuch zuřivosti a rozhořčení, jakého jsem dosud nikdy nepoznal. Nikdy nezapomenu na tyto chvíle. Jakmile jsem domluvil, ihned se důstojníci a vojáci uchopili svých automatických pistolí a pušek, aby se připravili konat zúčtování. Bylo na mne naléháno se všech stran, abych žádné jiné formaci než právě této nepřenechal čest krví zrádců samotných smýt hanbu, kterou se tato klika zrádců pokoušela poskvrnit německou vojenskou uniformu.

Mezitím se hlásili z Berlína samého stejně jako z bližšího i ze vzdálenějšího okolí velitelé tam umístěných vojenských svazů, z pěchotních a pancéřových škol, ze skupin protiletadlového dělostřelectva a stíhacích letců, z vojenských SS, policie a jiných jednotek a nikdo z nich nechce druhému přenechat výsadu vyčistit hnízdo zrádců. tento úkol byl svěřen strážnímu praporu. Blok na Bendlerstraße byl obsazen, aniž padl byť jediný výstřel. Neboť v tomto bloku již všechno povstalo proti zrádné skupině. Je už odzbrojena, sedí úplně bezmocná a opuštěná, stěsnána ve služební místnosti, a zoufale se pokouší hrát si na vládu. Její hlavou je generál, který se až dosud vyznamenal ve válce jenom tím, že sabotoval každé velké rozhodnutí. Jeden Generaloberst, který už před lety musel být vystřídán a poslán do výslužby, protože se mu i při nejmenším zatížení zhroutily nervy a měl záchvaty křečovitého pláče, má převzít civilní vedení Říše. Proto přišel v občanských šatech, což byl jediný věcný předpoklad, který přinesl do svého nového úřadu. Jiný Generaloberst, který už před delší dobou byl pro svůj zbabělý ústup na východní frontě vyloučen z branné moci a rozsudkem mu bylo odňato právo nosit uniformu, je vybrán k tomu, aby velel německé armádě. Zločinecký útočník hrabě von Stauffenberg si hraje na politického poradce. K tomu dlužno přičíst ještě několik bezvýznamných šarží a statistů, kteří jsou krátce a dobře pozatýkáni, aniž se pokoušejí třeba jen o zdání nějakého odporu. Stanný soud, jenž se sešel na místě samém, odsuzuje zřejmé provinilce k smrti, ostatní jsou vzati do bezpečné vazby. Peloton strážního praporu ihned provádí popravy. Křivopřísežné zrádce postihuje dole na dvoře smrt, kterou si zasloužili. A tím je celá akce zakončena.
Pokus o puč zdolán vojskem samotným

Ušetřte mne toho, abych vám musel sdělit další podrobnosti. Jsou tak zahanbující pro účastníky komplotu, že by jenom mohly uvést ve zmatek samu podstatu věcí. Věcí rozhodující podle mého názoru je, že pokus o puč, podniknutý řadou zločineckých ctižádostivců, kteří chtěli pošpinit památku svých padlých kamarádů a vpadnout bojující frontě do zad, byl zdolán vojskem samým. Žádný voják a žádný důstojník se nemusí stydět, že nosí tutéž uniformu, kterou nosili, po případě nosit nehodni byli tito hazardní hráči. Žádný stav není diskreditován tím, že i v jeho řadách je několik zločinců. Uniforma německého vojska je reprezentována statisíci německých vojáků, kteří v ní zemřeli hrdinskou smrtí za svého Vůdce a národ, a miliony jiných, kteří v ní nasazují denně a každou hodinu na frontě svůj život za život národa, nikoliv těmito ctižádostivci. Ostatně jsem onoho čtvrtečního odpoledne a večera poznal tak velký počet statečných a z nejhlubší duše věrných nacionálně socialistických důstojníků a vojáků pozemního vojska, že podle mého přesvědčení mohu podat směrodatný úsudek i o této věci. Žádný vojenský svaz, ani na frontě ani v domovině, nezakolísal v kritických hodinách ani na okamžik ve své věrnosti k Vůdci, k režimu a k německému lidu. Všichni důstojníci a vojáci jenom soutěžili ve vřelé snaze odčinit hanbu a k zemi srazit křivopřísežnou kliku zrádců.

Že budou, pokud se to ještě nestalo, postiženi zaslouženým trestem, to sotva třeba ještě zdůrazňovat. Vyžaduje to německý lid, zejména však to vyžaduje německá armáda. Chce být nyní zbavena i toho posledního žalostného zbytku reakční zaostalosti oněch pochybných postav, které žijí ještě v představách ze 17. století, které nechtějí a nejsou s to pochopit náš lidový stát, které nikdy neodpustí Vůdci, že i synu z lidu otevřel cestu k důstojnickému povolání, že voják dostává za svou statečnost totéž vyznamenání jako důstojník a že v našem režimu je každý posuzován jen podle svého výkonu a nikoliv podle jména, rodu a jmění. Nejsou-li s to opustit toto stanovisko, pak nepatří do vedení lidu a to ani ve vojenském sektoru. Pozvednou-li ruku proti našemu novému z nacionálně socialistické revoluce vzniknuvšímu státu, nebo dokonce sáhnou-li na život Vůdce, pak budou jménem lidu zničeni.


Tím jsme povinni frontě, která teď už skoro pět let řádně a statečně koná svou těžkou povinnost a pro celý národ je prakticky vzorem nacionálně socialistické lidové pospolitosti. Má právo na to, aby v týlu ji chránil celek lidu. To by ještě chybělo, aby ti tam na frontě bojovali proti nepříteli a za frontou aby političtí bankrotéři sváděli domovinu k zbabělosti a slabosti! 20. červenec opět ukázal, jak nepatrné je toto nebezpečí.
Zločinci jednali z rozkazu nepřítele


Již po několik měsíců bylo mi nápadné, že nepřátelský tisk poukazuje v pravidelných přestávkách na to, že jejich vedení války má v záloze ještě zvláštní pointu a že ji jednoho dne dá k lepšímu. V Londýně, ve Washingtonu a Moskvě tvrdili znovu a znovu, že v Německu je opozice v jistých kruzích generality, a znovu a znovu byla při tom uváděna určitá jména, která se také teď objevila při pokusu o puč dne 20. července. Není to však jediný důkaz, že tito zločinci konspirovali s nepřítelem a jednali z jeho rozkazů. Zda tomu nenasvědčuje také skutečnost, že při atentátu na Vůdce bylo použito anglické třaskaviny, že pachatel atentátu byl spřízněn s anglickou vysokou aristokracií a že londýnský tisk , když byla vydána zpráva o atentátu, projevil živou naději, že události ze dne 20. července povedou už co nejdříve ke zhroucení Říše? Byl to tedy útok z nepřátelského tábora. I když se našly kreatury s německým jménem, které byly ochotny je provést.
Ale ti všichni se přepočetli. Přepočetli se v oceňování německého lidu, německého vojáka, zejména však nacionálně socialistického hnutí. Konec konců s námi si nikdo nemůže hrát na Badoglia2. A pokud jde o Vůdce, on je v rukou Božích.

Právě jsem se vrátil z několikadenní návštěvy ve Vůdcově hlavním stanu. Vyslechl jsem všechny zprávy a vylíčení očitých svědků, prohlédl jsem si místnost, kde útok byl spáchán a mohu jenom říci, jestliže zachránění Vůdce z největšího nebezpečí života nebylo zázrak, pak už vůbec není zázraků. Jeden ze zatčených generálů poslal pachatele atentátu do denní porady o situaci, aby tam podal předstíranou zprávu. Pachatel si přinesl do poradní místnosti třaskavinu v aktovce a se záminkou, že ji chce odložit, položil ji Vůdci v nestřeženém okamžiku přímo před nohy. Generaloberst Korten, který stál těsně za Vůdcem, byl těžce zraněn a v sobotu svému zranění podlehl. Účastníci porady byli sílou výbuchu vyhozeni oknem na několik metrů daleko a jejich uniformy byly roztrhány v cáry.

Osud vzal Vůdce do své milostivé ochrany

V celé místnosti bylo v okruhu vlny obrovské detonace, která byla rozpoutána třaskavinou jenom jedno jediné místo, které zůstalo poměrně nedotčeno , a to bylo právě ono místo, kde Vůdce seděl u stolu s mapami. Tento stůl a mapami byl výbuchem vyhozen z místnosti, ale Vůdce zůstal až na lehké pohmožděniny, popáleniny a oděrky na čele nezraněn. Neostýchám se doznat, že věřím, že dějiny mají svůj smysl a také logiku, i když tato logika vyjde mnohdy najevo teprve později. To mne chrání také před nebezpečím, že bych někdy třeba jenom na okamžik pochyboval, že přes všechna zatížení přece jenom si z této války na konec odneseme vítězství. Moje víra v hluboký smysl dějin byla znovu potvrzena dne 20. července. Historičtí materialisté se snad tomu smějí, já však přes to přese všechno jsem přesvědčen, že osud vzal Vůdce v této tragické hodině do své milostivé ochrany, protože ho chce mít pohově ještě pro velkou budoucnost a mám pocit, že také náš lid je ve svém celku téhož přesvědčení.

Jak by jinak bylo možné, aby den tak chmurný dal lidu podnět tak mohutný? Nepřátelské noviny psaly ještě dva dny po 20. červenci, že povstalcům pomalu dochází střelivo a že je nebezpečí, že brzy budou muset kapitulovat, což prý je příčinou velkého zármutku berlínského obyvatelstva. Mezitím v se v Berlíně a v celé Říši vznášela k Všemohoucímu jedna jediná modlitba vyslovovaná miliony úst, že ochránil Vůdce a zachoval ho jeho lidu. Tomu se tam venku vůbec nerozumí, a proto také jsme vždy znovu a znovu tak mylně oceňováni. Že zrádcovská kamarila3 činila totéž, to jest prostě nový důkaz, že vůbec nepochopila náš lid a že neměla k němu nijakých vnitřních vztahů. Domnívat se, že by lid někdy opustil Vůdce, nebo dokonce poslušně šel za zločineckou klikou, která chtěla Vůdce násilně odstranit, to je přímo absurdní.

20. července je pravý opak toho, co by se mohlo považovat za známku mravního rozkladu našeho lidu. Z četných tisíců dopisů jsem zvěděl, že nesčetní lidé, kteří se vůbec neznali, se objímali na ulicích a v dopravních prostředcích, když slyšeli, že Vůdce nebyl při atentátu zraněn. Žádný z nich nečerpal z tohoto zázračného zavhránění úsudek, že bychom měli polevit nebo ochabnout ve svém válečném úsilí, všichni však byli přesvědčeni, že musíme chápat tento den jako znamení osudu a že žádné úsilí nemůže být dost velké, aby bylo nasazeno pro boj za náš život.

1. poznámka k dokumentu: Kotérie je skupina navzájem se podporujících jednotlivců, kteří se snaží získat společenské výhody nebo si zlepšit služební postup.
2. poznámka k dokumentu: Italský generál Pietro Badoglio byl 25. července 1943 jmenován italským premiérem. Jeho kabinet uzavřel se Spojenci mír a 3. října dokonce vyhlásil válku Německu.
3. poznámka k dokumentu: Kamarila je vlivná skupina osob ovlivňujících rozhodující osobnosti (dnes bychom řekli "lobbisté").

Zdroj: fronta.cz
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama