Básně od neznámých obětí a poslední dopis Ellie Kulka před smrtí

8. listopadu 2009 v 2:53 | LuKe |  Holocaust & koncentrační tábory
Pár básniček od neznámých obětí nacismu a dopis Ellie Kulkové svému muži ..

My mrtví žalujem

Ne, na našich hrobech nehnijí kříže
a náhrobky se neklenou,
ne, nejsou tam věnce, ni tepané mříže,
andělé s hlavou skloněnou,

vrby a věnec se zlatým vláknem,
svíčka, jež nikdy nezhasí.


My hnijem v jamách, politi vápnem,
v kostech nám vítr haraší.
Vybledlé lebky beznadějí,
na ostnatých se drátech chvějí
a popel náš jde do všech stran,
v tisících urnách rozmetán.

Tvoříme řetěz kolem světa,
semena větrem rozvátá,
čítáme dny, měsíce, léta,
čekáme, čas nám nechvátá.

A stále více je nás tu dole,
bobtnáme, roštem den co den,
už nadouváme vaše pole,
až jednou pukne vaše zem.

A potom vyjdem, strašný řad,
na lebce lebku, s hnátem hnát
a zařvem ve tvář lidem všem:

My mrtvi žalujem!

Cizí hrob

Schýlený kříž a puklá helma,
vyprahlou zem déšť neskropí.
V tom hrobě pod sesutou věží
jak cizí, v cizí zemi leží
zabité mládí Evropy.

Zavalen vratkým křížem z břízy
ten hrob se mění v hrozný vřed.
A tady cizí, v cizí dáli
jsou mezi kostmi ideály
dvaceti mladých let.

Ne, pomník věru není třeba
v tom tichu na hrobu,
neb nade všemi kříži z kovu
ten hrob řve stále znovu
svou věcnou žalobu.

Ale až bouře přežene se,
kdo pochopí, kdo pochopí,
že tady v cizím hrobě hnije,
kdo řekne, pro čí utopie,
zrazené mládí Evropy.

Raději hynu

Já vím: Jsou velká slova,
za něž se může mřít.
Ta slova podpalují
a zbabělý je klid,
když volají do zástupů
pod štíty korouhvic.

Však kdo zná staré mámy,
které zůstaly samy,
a děti bez tátů,
ten nevěří jim víc.

Já vím: Jsou veliké činy
a žádají obětí.
Já vím: Jsou skutky reků,
jimiž se posvětí
zisk bezúčelných válek
na dlouhá příměří.

Ale kdo viděl z dáli
zbořené katedrály,
rozbitá města v ohni,
ten už jim nevěří,

Já vím: Jsou velcí muži
s nárokem na věčnost.
Krví se vryli věkům
a je jich víc než dost
na hřbitovech všech krajů
ve stínu čestných lip.

Kdo ale viděl v křeči
pod zkrvavenými meči
se svíjet raněné,
ten zná je ještě lip.

Já vím: jsem malý, bídný,
a možná podlý skřet.
Já vím: Ta moje slova,
jsou nebezpečný jed,
a mohou otráviti
váš rozevlátý zpěv.

A přec raději hynu,
na tváři vaši slinu,
radš jako zbabělec,
než na rukou mít krev.

List na rozloučenou

Manželka vězně číslo 73043 Ellie(Elly) Kulková poslala tento list svému muži dne 30. června 1944, před očekávanou cestou do plynové komory.

Můj nejdražší! V poslední noci mého života se s Tebou loučím. Naše štěstí bylo sice krátké, ale krásné. Vzpomínám na krásný Začátek naší lásky až ke krutému konci. Byl jsi největším štěstím mého života a s radostí bych za Tvou záchranu svůj život obětovala.

A náš nevinný Otík, proč ten tak krutou, hrubou rukou musí skončit svůj krátký život!

Vzpomínám naposled svých drahých. Sejdeš-li se ještě jednou s nimi, tisíckrát je líbám, svoji milovanou sestru, bratra a Olinku, Maxi i Lydi a zvlášť vřele Danečka a Lianku. Přeji všem slastnější život, jako byl nás. Ať statečné bojuji za naši svobodu a pomstí nevinnou krev svých drahých.

Tobě, můj drahý, děkuji za Tvoji obětavost, lásku a štěstí z celého srdce.

Zůstaň tím, co jsi, statečným, neoblomným hrdinou. Budu na Tebe vzpomínat, za Tvou záchranu se modlit až do posledního dechu. Všem Tvým kamarádům poslední vzpomínky a pozdravy.

Zůstaň zdráv, milovaný! Líbá Tě naposled Tvá Elly a Tvůj malý Otíček! Sbohem.

zdroje
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama