Bitva u El Alameinu

2. února 2010 v 20:27 | Eliška |  Bitvy
Jak se válka přelévala po africkém kontinentu ze západu na východ a zpět sem a tam, Rommel, pronásledující britské jednotky až na území Egypta, se dostal do nevýhodné situace. Byl zastaven britským odporem a jeho zásobovací linie se prodloužily do neúnosnosti. Zárověň se mu nedostávalo posil, které vstřebávalo rozlehlé bojiště v Sovětském svazu, a tak byl donucen čelit narůstajícím silám britské 8. armády zcela osamocen. V čele 8. armády po neúspěšném pokusu o zničení oslabené Rommelovy armády stanul generál Montgomery. Když byla Rommelova vojska zastavena u El Alameinu, nepodnikl Montgomery žádný protiútok, avšak pomalu ale jistě shromažďoval své jednotky k velké ofenzívě.

Rommel se nechal vlákat do pasti a usadil se se svými jednotkami u El Alameinu. Jednotky se opevnily, položily minová pole a připravily se na bitvu, spolu s nově příchozí německou 164. pěší divizí. Rommel se odebral na Hitlerůvrozkaz na léčení na jih Německa, a ponechal velení generálovi von Stumme. Do poloviny října jednotky vybudovaly 70 km dlouhou obranou linii s dvojtou řadou minových polí s hloubkou kolem 7 kilometrů. Na pobřeží ji hájila německá 90. lehká divize a 164. pěší divize, dále na jih se napojovaly divize italského XXI. sboru (102. pěší divize Trenta , 25. pěší divize Bologna), posílené o německé výsadkářské jednotky brigády Ramcke, vedle nich potom italský X. sbor (27. pěší divize Brescia, 17. pěší divize Pavia a 185. výsadková divize Folgore). Za nimi stály tankové zálohy, německá 15. a 21. tanková divize a dvě italské obrněné divize a jedna motorizovaná (101. motorizovaná pěsí divize Trieste, 133. obrněná divize Littorio, 132. obrněná divize Ariete), začleněné do XX. Sboru. Celkem tyto jednotky čítaly kolem 200 německých a 300 italských tanků, 53.000 německých a 55.000 italských vojáků.

Rozložení sil v předvečer bitvy u El Alameinu
Na druhé straně fronty se připravoval se svými jednotkami Montgomery. U moře se chystal XXX. sbor, složený z 5 pěších divizí (Australská 9. pěší divize, britská 51. pěší divize Highland, novozélandská 2. pěší divize, jihoafrická 1. pěší divize a indická 4. pěší divize.), směrem na jih následoval XIII. sbor s dvěmi pěšími divizemi (britská 50. pěší divize Northumbrian a 44. pěší divize Home Counties), známými "Pouštními krysami", tedy britskou 7. obrněnou divizí a 1. brigádou Svobodných francouzů. V záloze čekal X. sbor s dvěmi britskými obrněnými divizemi (1. a 10.) a částí 8. obrněné divize, jejíž druhá část byla přidělena Novozélanďanům. Celkem bylo na operaci "Lightfoot", jak byla označena, připraveno na 220.000 spojeneckých vojáků vybavených 1351 tanky, včetne nových Shermanů a starých známých Grantů, spolu s letectvem Desert Air Force čítajícím na 500 letadel.

Celkem proti sobě stálo na straně spojenců 9 pěších divizí a 3 obrněné, vybavené celkem 285 tanky Sherman s 75mm děly, 246 tanky Grant, 421 Crusadery, 850 ks 6liberními (57mm) a 550 ks 2liberními (37mm) protitankovými děly, tedy 8. armáda sestavená z jednotek britských, australských, novozélandských, indických, jihoafrických, řeckých a jednotek Svobodných Francouzů, čelila na straně Osy 4 posíleným obrněným divizím (2 německým a 2 italským), páru motorizovaných divizí (po jedné z každého státu) a 8 pěším divizím (7 italských, 1 německá). Montgomeryho 8. armáda měla tedy převahu 2:1 v lidské síle a 3:1 v počtu tanků. Nad jejich hlavami měl Tedder, velitel Deset Air Force, taktéž výraznou převahu na německou Luftwaffe a italskou Regia Aeronauticou. Početní převaha, kterou Montgomery požadoval, byla dosažena. Optimální podmínky byly na straně spojenců, početní převaha, Rommel mimo bojiště, a blížící se operace Torch, tedy vylodění spojenců v Tunisu a Alžíru 8. listopadu, to vše dávalo velkou naději na úspěch. Přesto existovaly obavy spojenců, zejména ohledně německých minových polí.
Nejprve měl být proveden souběžný útok obou sborů v čele fronty, tedy XXX. na severu a XIII. na jihu, které měly prolomit pozice Osy a vytvořit koridory v minových polích pro průjezd obrněných jednotek záložního X. sboru, který měl dokončit průlom a narušit komunikační a zásobovací linie něpřítele. Po analýze zpráv zpravodajské služby se Montgomery rozhodl 5.10. změnit plán a na severu zaútočit zároveň pomocí XXX. sboru i X. sboru. Do útoku zbývalo pár dní.
V noci z 23. na 24. října1942 zhruba 900 děl začalo naráz pálit na německo-italské pozice v poušti. První ženijní jednotky vyrazili čistit minová pole. Spojenecká ofenzíva u El Alameinu začala. Jednotky Osy byly překvapeny náhlostí a silou útoku, ale brzy se vzpamatovaly a začaly plnit připravené obranné úkoly. Na jihu fronty dosáhly novozélandské jednotky pokroku a dobyly Miteirya Ridge. Za nimi ale nepostoupila 10. obrněná divize, která se dostala do několika minových polí a odmítla postoupit dále. Na severu měly australské jednotky težší situaci, čelíc silnému odporu, spolu s 1. obrněnou divizí, zablokovanou mezi dvěmi minovými poli. Stojící tanky byly snadným terčem pro připravené a zkušené německé dělostřelce. Jednotky Osy se ale ocitly v nevýhodné situaci, protože jejich dočasný velitel generál Georg Stumme zemřel na srdeční infarkt.

25. října se na bojiště vrátil Rommel. Našel spojenecké jednotky zablokované v dalším postupu na severu i na jihu fronty.
26. října Montgomery nařídil pozastavit operaci a modifikovat plán. XIII. sbor měl zaútočit severozápadně směrem k pobřeží, veden 9. australskou divizí. 27. říjnabylo dosaženo postupu, ale Rommelův protiútok obrněnými jednotkami v oblasti Miteirya a Kidney Ridge tento postup opět zablokoval. Situace se stávala nebezpečnou, jak se blížila operace Torch a tak Montgomery podruhé přistoupil k úpravě plánu.
Operací "Supercharge" měl pokračovat australský útok při pobřeží, ale hlavní důraz měl být kladen dále na jihu. Zatímco XIII. sbor tlačil vpřed, X. sbor měl zaútočit severozápadně s cílem zničit Rommelovy obrněnce. Nový útok byl zahájen brzy ráno 2. listopadu. Rommel, který se ocitl již téměř bez paliva pro své tanky, ač vybaven rozkazem od Hitlera "stát a zemřít", se rozhodl odpoutat od nepřítele a své jednotky stáhnout. Německé jednotky zabavily Italům většinu vozidel a zahájily ústup při pobřeží na západ. Tím bitva u El Alameinu skončila.
Vítězná 8. armáda ztratila zhruba 13.500 vojáků, 500 tanků (z nichž bylo 150 zničeno neopravitelně), ale způsobila ztráty kolem 59.000 vojáků Osy, 454 tanků a 1000 děl.
A co bylo dál ?
X. sbor pronásledoval ustupující jednotky, ale silný déšť zkomplikoval obrněncům cestu a Rommelově armádě se podařilo se stáhnout. Za bojů se zadními voji ustupující armády spojenci zatlačili Rommela 13. listopadu k Tobruku a 17. listopadu k Mususu, 20. listopadu pak znovu vstoupily do Benghází. U El Agheily se Montgomeryho jednotky zastavily, protože se Rommel obrátil k obraně, ale 13. prosince se jednotky Osy opět daly na ústup. Nakonec tedy spojenci 23. ledna1943 vstoupili do Tripolisu, když se Rommel stáhl do Tunisu. Bitva o západní poušt skončila, válka v Africe nikoliv. Poslední trpké boje čekaly Rommelovy jednotky spolu s generálem von Arnimem v Tunisu, kde se střetly s postupující 8. armádou z jihu a s 1. armádou vzešlou z operace Torch ze západu. Ani částečné posily nedokázaly zabránit kolapsu jednotek Osy v Africe, kde byly definitivně poraženy v květnu 1943. Rommel byl ještě v průběhu bojů převelen do Německa.

Hodnocení
Vítězství u El Alameinu bylo prvním a nejdůležitějším krokem pro otevření druhé fronty v Evropě spojeneckou invazí na Sicílii a v Itálii později toho roku. Zároveň upevnilo otřesenou spojeneckou kontrolu ve Středozemním moři a vedlo k otřesení Itálie. Africké základny se staly důležitými místy koncentrace jednotek a zásob pro evropská bojiště, stejně jako základnami pro bombardovací a stíhací letectvo, které získalo nejen kontrolu nad Středozemním mořem, ale začalo podnikat útoky na jižní a jihovýchodní oblast Evropy. Byla to také jediná velká pozemní bitva, vybojovaná samotnými jednotkami Commonwealthu bez amerických sil. A jak pravil britský ministerský předseda W. Churchill : "nemusí to být nutně začátek konce, ale jistě je to konec začátku !". Německá vojska už nebyla neporazitelná. Nepodařilo se jim realizovat obsazení Severní Afriky a postup na Blízký Východ, spolu se spojením s jednotkami bojujícími na jihu Sovětského svazu. Nedošlo k získání významných zdrojů surovin, hlavně ropy, a k ovládnutí Středozemního moře. To nakonec byl začátek konce Třetí říše, a bitva u El Alameinu se stala jednou z bitev, která zvrátila běh Druhé světové války.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama